Kulturní a společenský rozvoj obce v druhé polovině 19. a začátkem 20. století podstatně ovlivnil kontakt s okolím, který byl znásoben zejména zahájením provozu na železniční trati z Brna do Tišnova v roce 1885, kdy dráha procházela katastrem obce, jakož i vybudováním silnice Česká-Lelekovice roce 1884 a Lelekovice-Vranov v roce 1907.

Malebnost okolní přírody a blízkost poutního místa Vranov vytvořila z obce rekreační místo pro obyvatele města Brna. Zejména tyto skutečnosti ovlivňovaly rychlé změny tradičního způsobu života. Neopomenutelným faktorem tohoto vývoje byla i aktivita kulturních institucí na konci 19. a začátkem 20. století.

Podle zachovaných dokladů mají nejstarší historii v obci muzikanti. První dochovaný záznam o muzikantech v Lelekovicích je z roku 1754.

Tehdy byli jedinými evidovanými řemeslníky v obci právě muzikanti a odváděli poplatek 2 krejcary měsíčně. Novodobá historie hudby v obci začíná v roce 1860, kdy byla založena kapela kapelníka Franínka Berana, který hrál na křídlovku. Kapelu vedl až do roku 1888, kdy taktovku převzal klarinetista František Beran. Ten vedl kapelu ještě déle - až do roku 1920, kdy se stal kapelníkem křídlovák Rudolf Marek a kapelu dirigoval ještě v roce 1955. V některých obdobích působily v Lelekovicích i dvě hudby.

Prvním spolkem, který byl v obci založen, byl Živnostenský spolek. Byl založen počátkem 80. let minulého století, avšak zanikl již roku 1895. První jednotu měli v Lelekovicích "hasiči". Přestože podle zachovaných záznamů bylo první hasičské skladiště v obci zřízeno již v roce 1787 v domě č. 36 u Aloisie Černohlávkové, píše se historie tehdejší Hasičské jednoty od roku 1884. Čtenářsko-vzdělávací spolek byl založen v roce 1897 a vytkl si za cíl ". . . probouzet v lidech potřebu četby a vzdělání."

První politickou stranou v obci byla strana sociálně demokratická, která byla založena v roce 1903.
 
 
 

Ještě v prvé čtvrtině 20. století přežívaly v Lelekovicích některé národopisné jevy jako nedílná součást soudobého života v návaznosti na starší tradici. Vždyť již z roku 1570 máme zprávu o slavnosti posvícení.

Slavily se zejména hody, které začínaly "starými hody". V sobotu se postavila máj a v neděli se chodilo za zpěvu s rozmarýnem a tancovalo se. V pondělí se "stínal beran" a zábava pokračovala. Nesmělo se zapomenout na půlnoční sólo ženáčů. Další neděli začínaly "mladé hody". V pondělí večer po "mladých hodech" se porážela máj. První květnovou neděli se v Lelekovicích někdy konaly "špenátové hody". Později se vedle hodů slavily zejména dožínky, a to po ukončení sklizně obilí na konci léta. Sedláci po vzoru svých předků přijali v domě všechny, kteří jim při žních pomáhali. Pohostili je a s domácí čeládkou, na ověnčeném žebřiňáku je odvezli na místo k lesu, kde se konala taneční zábava.

O masopustních a mikulášských kolektivních obchůzkách a pálení svatojánských ohňů existují již jen kusé informace od nejstarších pamětníků. Stejně tak o zvyku dávat v předvečer sv. Filipa a Jakuba za okna větvičky. Děti je dávaly zvenku za okna, aby se zamezilo přístupu a moci čarodějnic nad domem.

Nejradostnějším obdobím však byly vánoce. Svátky byly prostší než dnes. Nebylo tolik dárků, zato byly bohatší o poezii a zvyky. Po celý den se udržoval půst, u dětí se slibem, že uvidí "zlaté prasátko". K večeři bývala kaše, vánočka s medem, a kompoty ze sušeného ovoce. Na míse byly ořechy a jablka, která otec krájel napříč, aby se z typu jádřince hádalo na další život. Také dobytku se dávalo po kousku vánočky pro zdraví. Děti si pouštěly skořápky po vodě a také se lilo do vody olovo, z něhož se věštila budoucnost. Mladé dívky házely přes hlavu pantoflíček, aby zjistily, zda se do roka vdají. Ve všech staveních stromeček nebyl, ale betlémové figurky se stavěly všude, obvykle do mechu mezi okno. Pokud se rozdávaly dárky, tedy jen dětem a samé potřebné věci - rukavice, čepice, šály apod. Zato se všichni těšili na koledníčky, kteří prý nesli štěstí do domu, na troubení ponocného a na jitřní sváteční mši.

Na Štěpána chodily děti na koledu. Hospodyně si ráno přivstala a všem mužům v domě položila na postel kalhoty - v ten den se měnila mužská čeládka. Muži se zase snažili hospodyni předstihnout, aby se nemuseli vyplatit.

Také o Velikonocích se peklo zvláštní pečivo, barvila se vajíčka a vše se nosilo do kostela posvětit. Po návratu musel každý živý tvor v domě alespoň ochutnat, aby byl po celý rok zdravý. Kolektivní pomlázková obchůzka chlapců a mužů se udržela dodnes. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu chlapci hrkávali na hrkače klekání a poledne místo zvonů. Procházeli přes celou obec ve dvojstupu.

K tradičním zvykům minulosti patřila sousedská výpomoc. Například při draní peří, nebo vaření povidlí. Povidlí se vařilo ve dne v noci po několik dní ve zvláštním domečku, kde byl umístěn kotel. Tam se scházeli dospělí po práci na besedu. Zejména děti chodily s vařečkami "na blízačku". Byla to příležitost k vyprávění příběhů, pověstí a pohádek o hejkalovi a strašidlech. Málokde chyběl i zpěv.