Z Lelekovic pocházel starý rod vladyků. Roku 1288 se připomíná na tomto panství již výše zmíněný vladyka Heřman z Lelekovic. Z jeho rodu byl i Bušek (Boreš) a Heřman (Hereš). Bušek z Lelekovic se stal zakladatelem rájecké větve vladyků z Lelekovic a již roku 1348 se píše jako Bušek z Rájce. Tato větev mimo podílu na lelekovickém panství vlastnila "Horní" hrad v Rájci nad Svitavou, Rozstání, Spešov, nemovitosti ve Svinošicích, Němčičky a Šebrov. Posledním z rájecké větve vladyků z Lelekovic byl Boček, který byl v roce 1405 již mrtev. Heřman z Lelekovic zastával důležitou funkci v tehdejší správě Moravy. Stal se zemským sudím v Olomouci. Funkci vykonával již k roku 1348 a úřad zastával až do roku 1358. Ženat byl s Eliškou a do jeho potomstva patří Bušek, Ješek a Markéta z Lelekovic. Bušek nastoupil po otci funkci zemského sudího v Olomouci, kterou však pro nemoc vykonával krátce (v letech 1358 - 1361). Vlastnil k Lelekovicím ještě Bednochovice a Radostice. Ženat byl dvakrát. Poprvé, k roku 1361, s Annou, sestrou Jarohněva (snad z Buchlovic) a podruhé s Jitkou, sestrou Čenka Krušiny z Lichtenburka - pána hradu Ronov u nedalekého Útěchova. Jitka se však uvádí k roku 1368 již jako vdova. Ješek se dostal do finančních nesnází a svůj díl panství v Lelekovicích prodal. Jednak své matce Elišce v roce 1358, ale i jiným zájemcům.
Buškova a Ješkova sestra Markéta byla poprvé provdána za Peška z Nové Vsi řečeného Hrabě (1361-1364) a podruhé za Hereše z Turovic (k roku 1358). Do jejich potomstva počítáme Buška, Hermana a Mikeše z Lelekovic, jejichž jména jsou uvedena v zachovaných dokumentech k roku 1390.
 Z Lelekovic se psali též bratři Albrecht a Vzňata a to v letech 1368 - 75. Vzňata byl ženat s Eulálií, sestrou Jana Klamošky, která se po Vzňatově smrti (k roku 1381) provdala za Ludvíka z Ubušína.
 Do větve vladyků z Lelekovic patřilo ještě více členů u kterých je však obtížné vysledovat vzájemné příbuzenské vztahy. Například Jílek z Lelekovic prodává v roce 1371 Havlovi z Útěchova velký dvůr v Lažanech a dva menší dvory. Rovněž je uváděn Beneš z Lelekovic, který roku 1368 zanechává vdovu Jitku z Valdštejna, jakož i Markéta z Lelekovic - mniška v Doubravníku. Naposledy se rod vladyků z Lelekovic připomíná roku 1437 Joštem a Vzňatou.
 O lelekovické "zboží" měl zájem i markrabí Jan Jindřich - bratr císaře a krále Karla IV. Nejprve získal v roce 1373 od Všebora z Rájce první díl Lelekovic a později - roku 1375 mu prodali své podíly v Lelekovicích včetně podílu v Kaménce a Srnávce též ostatní majitelé lelekovického panství (Bohunek a Bušek z Mostište a další.

 Pohřebiště vladyků z Lelekovic bylo v brněnském minoritském kláštere. Byl zde pochován v roce 1414 Heřman z Lelekovic s celou rodinou. Zde byly uloženy i ostatky Amabilie z Lelekovic s dcerou a dalších členů tohoto rodu.
 Do vnějšího zdiva lelekovického kostela, v jeho jihovýchodní části, je zabudován ve vodorovné poloze pískovcový kámen o velikosti 118 x 50 centimetru, do kterého je vytesán kříž. Jedná se zřejmě o náhrobek významnější osoby z 13. století, který byl druhotně zazděn při budování sakristie s věží. Dost možná, že se jedná o náhrobek některého z rodičů nebo prarodičů prvně uváděného vladyky z Lelekovic.
 Úpadek panství nastal počátkem 15. století, v době bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem - syny Jana Jindřicha. Jejich společná vláda na Moravě se však vyznačovala neustálými spory, šarvátkami a rozbroji vznikajícími ze vzájemné řevnivosti mezi členy moravské větve vládnoucího lucemburského rodu. Markrabí Jošt hájil zájmy vysoké šlechty, církve a měst, kdežto markrabí Prokop zastupoval nižší šlechtu a chudé zemanstvo. Od počátku devadesátých let 14. století drželi lelekovický hrad Hechtové z Rosic. Krom toho zde vlastnil určitou část i Ješek Puška z Kunštátu. Původním majitelům zůstal jen dvůr.
 Někdy na počátku 15. století se celého lelekovického panství zmocnil brněnský sudí Erhard z Kunštátu a ze Skal. Stalo se to asi tak, že za války mezi markrabím Joštem a Prokopem se lelekovického hradu zmocnili nepřátelé Joštovi. Markrabí Jošt byl zaměstnán více mezinárodní politikou a tak jeho jménem dobyl hrad sudí Erhard z Kunštátu a ze Skal. K dobytí hradu v Lelekovicích došlo někdy mezi léty 1401 - 1407. Po smrti Erharda z Kunštátu patřilo panství jeho dcerám Aničce a Žofce z Kunštátu (1418). Žofie z Kunštátu se svým manželem Janem z Cimburka, jinak majitelem Tovačova, postoupili panství v Lelekovicích s pustou Kaménkou a Srnávkou a dílem Janu Dupmlcovi z Nítkovic (1447). Tento měl za manželku Kateřinu z Křetína. Po nich následovali v držení Lelekovic syn Jiřího z Nítkovic (1460 - 64), Jan z Nítkovic (k roku 1481) a v roce 1485 Johanka z Nítkovic s manželem Rackem z Mrdic, kteří v roce 1490 prodali hrad, ves Lelekovice, Nuzířov a pusté vsi Kaménku a Srnávku Linhartovi z Horru. Jeho dcera Margita z Horru přijala na lelekovické panství roku 1504 za manžela Mikoláše z Kunsbergu a v roce 1520 druhého manžela Jana Kotimského z Utešic. Poručníci sirotků po Janu Kotimském prodali roku 1523 Lelekovice s pravděpodobně již pustým hradem, pivovarem, sladovnou a dvěma mlýny, dále pak Nuzířovem a s dílem Šebrova Janu Velikému Prockovi z Cetné.
 Ten v roce 1543 prodal panství panu Vilému Valeckému z Mírova. První manželkou tohoto posledního majitele Lelekovic byla Kateřina z Kynast. Zemřela v roce 1547 a její náhrobek je zabudován po levé straně vchodu do kostela v Lelekovicích. Druhou manželkou byla Anna, dcera Jana z Lomnice a na Brumove (k roku 1551). Další náhrobek v lelekovickém kostele patří Janovi Valeckému z Mírova, který zemřel v roce 1551. Poslední tohoto rodu - Jindřich Valecký z Mírova zemřel dne 9. září 1589. Výše uváděný Vilém Valecký z Mírova prodal obec Lelekovice v roce 1557 městu Brnu a Lelekovice se staly trvalou součástí kuřimského panství.
 V 16. století se obec značně rozrostla. Žilo zde přibližně 180 obyvatel ve 36 domech stojících především v dnešním středu vsi (v Koutě). Nový hospodářský dvůr, který nahrazoval zpustlý hrad, byl vystaven směrem k obchodní cestě, v místě, jemuž se dodnes říká ve Dvoře. V okolí vesnice bylo osm rybníků. Obyvatelé byli nevolníci a byli nuceni odevzdávat tzv. "úroční dávky" vrchnosti a robotovat. Za třicetileté války byla ves postižena nájezdy Švédů a částečně opuštěna. V roce 1784 přišlo 24 nových osadníku z Litomyšle a usadili se u královské cesty, kde již existoval hostinec. Založili zde novou osadu Zinzendorf (úročící ves), která se později od Lelekovic osamostatnila jako dnešní Česká.

Lelekovický dialekt v podání lelekovického výměnkáře Františka Vojty narozeného v roce 1846 jak je zaznamenán v kronice obce

Deš sem bel malé chlapec, belo fšechno hinačí. Du škule chudil hdo chcíl a kemo se nechcelo, zůstal doma. Také sme ve škule ščípali rechtorovi dříví a chuvali děcka. Ja sem chudil málo, hale naučil sem se dust. Deš sem vešel škulo, zvustal sem duma. Chudil sem z hinéma chlapiskama na dřívi. Bide sme zkusili dust, tu je pravda, ale beli sme na ňu zveklí. Fčíl je ten svět toze pešné. Každé chce bét jenom pánem a nikdo nechce dělat. Nestojí to fšecko hani za faju tabáku.