14. a 15. století

VLADYKOVÉ Z LELEKOVIC

Z Lelekovic pocházel starý rod vladyků. Roku 1288 se připomíná na tomto panství již výše zmíněný vladyka Heřman z Lelekovic. Z jeho rodu byl i Bušek (Boreš) a Heřman (Hereš). Bušek z Lelekovic se stal zakladatelem rájecké větve vladyků z Lelekovic a již roku 1348 se píše jako Bušek z Rájce. Tato větev mimo podílu na lelekovickém panství vlastnila "Horní" hrad v Rájci nad Svitavou, Rozstání, Spešov, nemovitosti ve Svinošicích, dnes zaniklou ves Němčičky (nad Lipůvkou) a Šebrov. Posledním z rájecké větve vladyků z Lelekovic byl Boček, který byl v roce 1405 již mrtev. Heřman z Lelekovic zastával důležitou funkci v tehdejší správě Moravy. Stal se vrchním zemským sudím v Olomouci. Funkci vykonával již k roku 1348 a úřad zastával až do roku 1358. Ženat byl s Eliškou a do jeho potomstva patří Bušek, Ješek a Markéta z Lelekovic. Bušek nastoupil po otci funkci zemského sudího v Olomouci, kterou však pro nemoc vykonával krátce (v letech 1358 - 1361). Vlastnil k Lelekovicím ještě Bedřichovice a Radostice. Ženat byl dvakrát. Poprvé, k roku 1361, s Annou, sestrou Jarohněva (snad z Buchlovic) a podruhé s Jitkou, sestrou Čeňka Krušiny z Lichtenburka - pána hradu Ronov u nedalekého Útěchova. Jitka se však uvádí k roku 1368 již jako vdova. Ješek se dostal do finančních nesnází a svůj díl panství v Lelekovicích prodal. Jednak své matce Elišce v roce 1358, ale i jiným zájemcům.

Buškova a Ješkova sestra Markéta byla poprvé provdána za Peška z Nové Vsi řečeného Hrabě a podruhé za Hereše z Turovic. Do jejich potomstva počítáme Buška, Heřmana a Mikeše z Lelekovic, jejichž jména jsou uvedena v zachovaných dokumentech k roku 1390.
Z Lelekovic se psali též bratři Albrecht a Vznata, a to v letech 1368 - 75. Vznata byl ženat s Eulálií, sestrou Jana Klamošky, která se po Vznatově smrti (k roku 1381) provdala za Ludvíka z Ubušína. 
Do větve vladyků z Lelekovic patřilo ještě více členů, u kterých je však obtížné vysledovat vzájemné příbuzenské vztahy. Například Jílek z Lelekovic prodává v roce 1371 Havlovi z Útěchova velký dvůr v Lažanech a dva menší dvory. Rovněž je uváděn Beneš z Lelekovic, který roku 1368 zanechává vdovu Jitku z Valdštejna, jakož i Markéta z Lelekovic - mniška v Doubravníku. Naposledy se rod vladyků z Lelekovic připomíná roku 1437 Joštem a Vznatou.
O lelekovické "zboží" měl zájem i markrabí Jan Jindřich - bratr císaře a krále Karla IV. Nejprve získal v roce 1373 od Všebora z Rájce první díl Lelekovic a později - roku 1375 mu prodali své podíly v Lelekovicích včetně podílu v Kaménce a Srnávce též ostatní majitelé lelekovického panství (Bohunek a Bušek z Mostiště a další).

OBCHODNÍ CESTA

Přibližně v místech dnešní silnice Brno-Svitavy a železniční trati ved­la od pradávna obchodní cesta z Uher, posléze i z Vídně přes Brno do Prahy a dále do Saska, do tehdejšího ob­chodního střediska Evropy - Lipska. Zřejmě velmi záhy postavili lelekovičtí vladykové u cesty hospodu a stáje pro tažná zvířata. Zřejmě první záznam o hospodě, který máme k dispozici, je z roku 1373. Jen s jistotou nevíme, zda historický pramen nepsal o jiné hospodě přímo v obci.

ÚPADEK PANSTVÍ

Po roce 1390 majetek panství Lelekovice shromáždili ve svých rukách páni z Rosic. Kromě toho zde vlastnil určitou část i Ješek Puška z Kunštátu. Původním majitelům, tedy pánům z Lelekovic, zůstal jen dvůr v místě dodnes v Lelekovicích zvaném Ve Dvoře. Opravdový úpadek panství nastal počátkem 15. století, v době bojů mezi správci Moravy - markrabaty Joštem a Prokopem - syny Jana Jindřicha. Jejich společná vláda na Moravě se postupně stále více vyznačovala neustálými spory a šarvátkami ze vzájemné řevnivosti a ješitnosti. Markrabí Jošt byl starší a jako hlavní správce země mj. hájil zájmy vysoké šlechty, církve a měst, kdežto markrabí Prokop našel spojence mezi nižší šlechtou a chudými zemany. Jelikož se hradu Lelekovice zmocnili příslušníci tábora Prokopova, nechal markrabě Jošt hrad Lelekovice dobýt. Markrabí Jošt byl zaměstnán mezinárodní politikou, a tak dobytí Lelekovic přenechal důvěryhodným. K dobytí hradu v Lelekovicích došlo někdy mezi léty 1401 – 1407, což provedli brněnští měšťané, spojenci markraběte Jošta, pod vedením politika a vojevůdce Erharta z Kunštátu a ze Skal, zřejmě roku 1402.  Odměnou za tuto pomoc markrabě Jošt věnoval lelekovické panství tomuto šlechtici. Ovšem původní majitelé z Rosic tím o lelekovické panství přišli, a také se proti tomu bouřili a následující tři desetiletí zahlcovali moravské soudy stížnostmi a žádostmi o přezkum rozhodnutí. Soudem jim však bylo řečeno, že si to mají vyjednat s markrabětem a nechat Erharta z Kunštátu a ze Skal na pokoji. Což bylo logické.

Pohřebiště posledních vladyků píšících se z Lelekovic bylo v brněnském minoritském klášteře. Zde byl pochován v r. 1414 Heřman z Lelekovic s celou rodinou. Byly tady uloženy i ostatky Amabilie z Lelekovic s dcerou a dalších členů tohoto rodu. V té době však už s Lelekovicemi neměli moc společného.

Po smrti Erharta z Kunštátu patřilo panství jeho dcerám Aničce a Žofce z Kunštátu (1418). Žofie z Kunštátu se svým manželem, významným šlechticem Janem z Cimburka a Tovačova, postoupila panství Lelekovice s osadami Srnávkou a zpustlou Kaménkou Janu Dupníkovi z Nítkovic (1447). Tento měl za manželku Kateřinu z Křetína. Po nich následovali v držení Lelekovic syn Jiří z Nítkovic (1460 - 64), Jan z Nítkovic (k roku 1481) a v roce 1485 Johanka z Nítkovic s manželem Rackem z Mrdic. Rod z Nítkovic zřejmě nechal na bývalém předhradí lelekovského hradu postavit tvrz, ve které bydleli příslušníci jeho rodu. Byla odhalena archeologickým výzkumem v prvních letech 21. století. Páni z Nítkovic v roce 1490 prodali hrad (zříceninu?) Lelekovice, ves Lelekovice, Nuzířov a tentokrát obě zpustlé vsi Kaménku a Srnávku vladykovi Linhartovi z Horru. Jeho dcera Margita z Horru přijala za společníka na lelekovické panství roku 1504 manžela Mikoláše z Kunsbergu a v roce 1520 druhého manžela Jana Kotimského z Utěšic. Ten však brzy zemřel, a zanechal  nezletilé sirotky. Poručníci sirotků po Janu Kotimském (tj. správci pozůstalosti) prodali roku 1523 Lelekovice s pravděpodobně již pustým hradem, pivovarem, sladovnou a dvěma mlýny, dále pak vesnicemi Nuzířovem a s dílem Šebrova Janu  Prockovi Velikému z Četně.

Ten v roce 1543 prodal panství významnému moravskému vladyckém rodu Valeckých z Mírova (dnes je z jejich hradu na severní Moravě vyhlášené vězení), konkrétně panu Vilému Valeckému z Mírova. První manželkou tohoto posledního majitele Lelekovic byla Kateřina z Kynast. Zemřela v roce 1547 a její náhrobek je zabudován po levé straně kostela v Lelekovicích. Druhou manželkou byla Anna, dcera Jana z Lomnice a na Brumově (k roku 1551). Další náhrobek v lelekovickém kostele patří příbuznému Janovi Valeckému z Mírova, který zemřel v roce 1551. Poslední tohoto rodu - Jindřich Valecký z Mírova zemřel dne 9. září 1589, ten však s Lelekovicemi neměl nic společného a sídlil na Znojemsku. Výše uvedený Vilém Valecký z Mírova prodal obec Lelekovice v roce 1557 městu Brnu a Lelekovice se tak na téměř tři století staly trvalou součástí kuřimského panství města Brna, a to až do r. 1848. Lesy v katastru obce patřily městu Brnu až do doby socializace venkova ve 2. polovině 20. století a od 90. let 20. století patří Brnu opět.

NAHORU