Navigace

Obsah

    19. STOLETÍ, 20. STOLETÍ DO 1.SVĚTOVÉ VÁLKY

Počátek 19. století přinesl devastující napoleonské války. Jelikož Rakousko své války prohrálo, muselo platit válečné reparace Francouzům. To vedlo ke státnímu bankrotu v r. 1813, který dále zhoršil svízelnou situaci obyvatel.

V roce 1826 proběhlo první důkladné a podrobné zaměření katastru Lelekovic, tehdy ještě s přidruženou osadou Zinsendorf. Mapování proběhlo postupně v celém Rakousku s cílem získat podklad pro co nejlepší zdanění obyvatel. Mapu z této doby je možné si prohlédnout na webu http://archivnimapy.cuzk.cz/cio/data/main/cio_query_01.html?mapno_cm=m1492-1.

Rok 1848 byl bohatý na bouřlivé události. Císařským pa­tentem byla zrušena robota. Moravský zemský sněm byl v dubnu rozpuštěn. Nově ustavený sněm zahájil zasedání dne 31. května 1848 a pracoval prakticky až do 24. ledna 1849. Zasedal v době pražských červen­cových bouří a vídeňských říjnových bojů. Tento nový sněm získal až nezaslouženou důvěru lidu. Lidé v něm viděli, nebo chtěli vidět, skutečného ochránce lidských práv. Tato důvěra se projevovala stovkami peti­cí sněmu, kterými města, obce, spolky i jednotlivci žádali o vyřízení stížností, žádostí a proseb, se kterými neuspěli u své bývalé vrchnosti. Rovněž tak lelekovičtí poddaní s vyřešením sporů o půdu v 70. letech 18. století nebyli spokojeni a obrátili se v roce 1848 na nově vzniklý zemský sněm.

Petice byly psány jednak německy; zejména z měst, od šlechty a rovněž i od nejchudšího obyvatelstva, snad v domnění, že německy psaná pe­tice má větší váhu a vážnost, a jednak česky. Pokud byla podání psána česky, snaha o vznešený sloh s použitím nářečí a svérázný pravopis dávaly těmto peticím originální zabarvení. Proto uvedeme v přesném opisu petici lelekovických obyvatel Moravskému zemskému sně­mu v Brně:

Lelekovice, panství Kuřim

Veleslavný zemský sněme!

Z Lelekovské obce obyvatelé skrze posvátný muže z cizích obcí u Veverského, Boskovského, Jehnického a Midláneckého vrchního ouřadu docela dokázali, že ty porostlé občiny Studenou, Hlušek, Mackovec, Vraždu vždy za svou vlastnost bez vší odpornosti užívali. Však ale roku 1826 vrchnost, slavný Brněnský magistrát, skrze cís. král. zeměměřiče nejen polovičný pasunk na těch pastvinách, nýbrž i půdu s porostlým křovím a lesem sobě nechala připsat, které obce obyvatelé trpěti nemůžou, aby jim to odebráno bylo, které zlepšení rolnictví jejich velice dopomohou, nebo více držeti můžou dobytka, s kterým se mrvení rolí velice množí a jim to k hnojení jejich špatných půd dopomáhá. To jejich utiskování již vícekrát oustně a písebně u veleslavného cís. král. krajského a fiskálního ouřadu přednesli, ale bohužel až dosavád to docela nic neoučinkovalo, nebo ani řádnou rezolucí neobdrželi. Pročež oni se obávají, aby ta věc se nezastarala a oni o své jmění, jenž vždycky za svou vlastnost užívali, nepřišli, tak jak jim dne 30. července 1834 dvě fůry sena od vrchního Kuřimského ouřadu z jejich vlastní louky odebráno a pod opatrnost vrchnostenskou zachováno bylo, které jim až dosavád naspátek vydáno nebylo. S toho dosti patrně viděti jest, jak milostivé vrchnosti se svýma podanýma nespravedlivě zacházejí a jim ve všem škoditi mínějí. Pročež veřejně obce podepsaní obyvatelé jejich velkou křivdu veleslavnému zemskému sněmu přednášejí a o zastání jejich s ponížeností žádají. 

V Lelekovicích dne 23. července 1848

39 podpisů obyvatel.

 

Tato petice byla přijata dne 26. července 1848 a zapsána v evidenci pod číslem IIIa, č. j.1048. Jednalo se v pořadí o 240. z celkového počtu 306 peticí, které byly tomuto zasedání sněmu zaslány. Rozsudek v této záležitosti byl vynesen Zemským soudem v Brně dne 15. dubna 1853 a byl potvrzen intimátem Vrchního soudu v Brně ze dne 26. ledna 1855.

Rok 1848 byl pro Lelekovice významný i v jiném ohledu, došlo k osamostatnění obce Zinsendorf (Česká), která získala svoje vlastní katastrální území z bývalé jihozápadní části katastru Lelekovic.

NAHORU

VZESTUPY A PÁDY LELEKOVIC OD POLOVINY 19. STOLETÍ

K prudkému rozšíření zástavby obce Lelekovic došlo ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století. Pokračovala zástavba směrem do Poňavy, Zahumení a Podemlýní. V prostoru mezi středem obce a Dvorem rovněž přibývalo domů.

Nejstarší část obce - Kout - postihl roku 1856 velký požár. V ústním podání se traduje, že vznikl od škvaření sádla, avšak příčina nebyla nikde bezpečně uvedena. Při tomto požáru vyhořely domy Leopolda Šimečka č. 16, Jana Klusoně č. 17, Josefa Kincla č. 18, Františka Pijáka č. 19, Jaroslava Marka č. 20, Aloise Potomského č. 21, Václava Halouzky č. 22, Josefa Leichera I. č. 23, Václava Vermouzka č. 24, Josefa Tesaře č. 25, Leopoldy Ranné č.26, Josefa Buchty č. 27, Josefa Leichera II. č. 28, Hynka Brychty č. 29, Františka Samsona č. 42, Ludvíka Šoustala č. 43 a Antonína Novotného č. 48.

Z roku 1866 nacházíme poznámku o tom, jak vtáhla do Lelekovic pruská vojska. V obci se usadili v červenci a zůstali tam až do září. Byla to velká zátěž pro obyvatele. Museli pro vojsko obstarávat potraviny, krmení pro dobytek a zajišťovat přípřež ke kanónům. Prušáci značně zničili porosty obilí na lelekovických polích, ale lidi neohrožovali.

V roce 1873 byl zásadně přestavěn lelekovický kostel, byla snesena vížka nad dnešní sakristií a vybudována současná mohutná pseudogotická věž. Došlo také na výměnu oken. Dominanta obce tak získala dnešní podobu.

Při druhém velkém požáru v obci v roce 1893 byla prakticky zničena zástavba obce Podemlýní a vyhořely domy Františka Fily č. 78, Václava Kučery č. 82, Roberta Večeři č. 85, Marie Novotné č. 86, Františka Krejčího č. 87, Josefy Kučerové č. 88, Otto Milliona č. 90, Františka Kmoníčka č. 96 a Františka Klusoně č. 100.

Lze říci, že i tyto velké požáry ovlivnily rozvoj obce. Nově postavené domy byly budovány již modernější technologií s lepším využitím interiéru. Zástavba byla po požárech řešena ve větším odstupu s ohledem na nebezpečí přenosu případného požáru, a tím se také rozšiřovala zastavěná část obce.

Kulturní a společenský rozvoj obce v druhé polovině 19. a začátkem 20. století podstatně ovlivnil kontakt s okolím, který byl znásoben zejména zahájením provozu na železniční trati z Brna do Tišnova v roce 1885, s nádražím v Zinsendorfu (České), jakož i vybudováním silnice Česká-Lelekovice roce 1884 a Lelekovice-Vranov v roce 1907.

Malebnost okolní přírody a blízkost poutního místa Vranov vytvořila z obce rekreační místo pro obyvatele města Brna. Zejména tyto skutečnosti ovlivňovaly rychlé změny tradičního způsobu života. Neopomenutelným faktorem tohoto vývoje byla i aktivita kulturních institucí na konci 19. a začátkem 20. století.

 

LELEKOVICKÝ DIALEKT

Lelekovický dialekt v podání lelekovického výměnkáře Františka Vojty narozeného v roce 1846 jak je zaznamenán v kronice obce:

Deš sem bel malé chlapec, belo fšechno hinačí. Du škule chudil hdo chcíl a kemo se nechcelo, zůstal doma. Také sme ve škule ščípali rechtorovi dříví a chuvali děcka. Ja sem chudil málo, hale naučil sem se dust. Deš sem vešel škulo, zvustal sem duma. Chudil sem z hinéma chlapiskama na dřívi. Bide sme zkusili dust, tu je pravda, ale beli sme na ňu zveklí. Fčíl je ten svět toze pešné. Každé chce bét jenom pánem a nikdo nechce dělat. Nestojí to fšecko hani za faju tabáku.

NAHORU