Navigace

Obsah

    LELEKOVICKÉ REBELIE

Stížnost na lelekovické obyvatele nacházíme v podání, které učinilo město Brno písemně c. k. reprezentaci a komoře ve věci odpírání povinností. V přípise přijatém u adresáta dne 29. ledna 1755 je uvedeno, že lelekovičtí odmítají konat urbariální povinnosti. Odmítají předení vrchnostenského konopí, sbírání lískových oříšků a žaludů. Odpírají česání chmele na kuřimských chmelnicích a účast na honech jako nadháněči zvěře. Odmítají odvádění předepsaného desátku a projevují odpor i v dalším, jako je ". . . krádež dřeva, aniž dbají na exemplární tresty a do­statečný dohled úředníků".

Další stížnost nacházíme ve zprávě brněnského krajského hejtmana, prezentované u Zemského soudu v Brně dne 21. února 1755. Krajský hejtman podává zprávu o výsledku šetření v Kuřimi ve věci stížnosti místního městského nájemce, pana Václava Schultze na lelekovické poddané, kteří odpírají robotu. Podstatou sporu byla skutečnost, že dříve mohly chodit na robotu i děti z rodin poddaných, pokud byly schopné splnit požadavky vrchnosti. Nájemce Schultz však práci dětí odmítl. Jak tento spor skončil v dokumentech uvedeno není. Robota však byla zrušena až roku 1848.

Rozhodující pro obživu obyvatel Lelekovic v té době byla zemědělská půda. Dávala záruku chleba, krmiva pro dobytek i zboží k prodeji. Proto byly spory o půdu vedeny od nepaměti. V období 18. a 19. století tyto spory vrcholily. Podle protokolu ze dne 27. listopadu 1754 obvinili poddaní z Lelekovic vrchnost, že jí v roce 1732 neoprávněně odňala polnosti; v Hoře 20 měřic (4,4 ha), Pod Vostrou 15 měřic (3,3 ha), Na robotnici 20 měřic (4,4 ha), U hospody 15 měřic (3,3 ha), v Obecních 2 měřice.

Spor se vedl o 16 hektarů půdy v nejúrodnější, rovinaté části katastru v okolí dnešní České. Za ně dostali lelekovičtí poddaní poloviční podíl na 35 hektarů půdy, ale neúrodné, kamenité na kopcích v okolí Lelekovic, a k tomu každý rolník 0,4 ha ze stále opuštěného Urbanovského gruntu, což byla lada z doby třicetileté války. Snaha vrchnosti byla v tomto případě zřejmá. Vytlačit poddané z jediných rovinatých pozemků v katastru a od obchodní cesty. Na základě argumentů předložených vrchností došel soud k závěru, že v obci Lelekovice došlo k nárůstu výměry pastvin, které poddaní užívají společně s vrchností a po úpravě zápisu o výměře pozemku Na Plástcích údajně nedošlo k poškození práv poddaných v Lelekovicích. Toto rozhodnutí pochopitelně obyvatele obce neuspokojilo a roztržka mezi vrchností a poddanými se prohlubovala. Vyvrcholila v selskou rebelii.

V pondělí 7. dubna 1777 se mělo orat na vrchnostenských polích v Lelekovicích před setím. Pole mělo orat 15 pluhů z Kuřimi a 10 pluhů z Lelekovic. Avšak jak kuřimští, tak i lelekovičtí rolníci přijeli na pole pozdě a netrpělivý, rozzlobený a prchlivý hospodářský dráb Matěj Kaša je přivítal několika ranami holí. Rolníci si takové jednání nenechali líbit a čtyři z nich se na drába "zle obořili“. Další vývoj lze poměrně dost přesně rekonstruovat ze zachovaných dokladů uložených ve Státním oblastním archívu v Brně.

Z výpovědi kuřimského vrchního dne 8. dubna 1777:

". . . Dal jsem včera ty čtyři muže, kteří se na lelekovických polích při přípravě setí hospodářskému drábovi tak vzepřeli, do kuřimského zámku na potrestání. Nečekaně přišel celý houf asi o dvanácti pacholcích se skrývanou fúrií do zámku k vrátnému. Zeptal jsem se jich, co to zname­ná, že jich tolik přišlo. Dali mi odpověď, že všichni byli v Lelekovicích a proto také všichni přišli. Byli ozbrojeni sekyrami, vidlemi, holemi. Ne­čekal jsem proto žádné další vysvětlování a daI jsem je po dvou zavřít a spoutat do corduly."

Kuřimský vrchní požádal brněnské návladnictví o vojenskou pomoc a krajský úřad o asistenci. Brněnské návladnictví poslalo tehdy do Kuři­mi komisaře krajského úřadu Antona Ruthu s deseti vojáky. Kuřimské vrchnosti poslalo písemné rozhodnutí, že oněch dvanáct selských pa­cholků lze potrestat několika ranami karabáčem. 

Rozsudek tehdy zněl - každému patnáct ran karabáčem veřejnou exekucí. Při exekuci došlo ke srocení mužů, žen i dětí, kteří křičeli a hrozili pěstmi, takže museli nastoupit vojáci. Selští pacholci Matouš Buček, Filip Pochvalovský a Fabián Vlk, kteří byli exekuci přítomni jako diváci, ulomili "ložnu“ z vozu stojícího blízko místa exekuce a postavili se vojákům.

Jaký roz­sudek byl vynesen nad těmito třemi muži a jak se celá událost skončila, to v těchto spisech uvedeno není. Nicméně spory ukončeny nebyly a pokračovaly až přes polovinu 19. století.

NAHORU